Repetitorium o toaletách jako indikátorech
Psát o toaletách, míněno záchodech, se spíše nesluší. Unese to snad jen časopis zdravotníků, neboť zdravotníci unesou všechno, nyní zvláště ti mladí. Nejprve však k indikátorům, protože žijeme v době indikátorů. Dříve vystačil lakmusový papírek, aby se ukázala silná zásada, silná kyselost, zásada slabá či pouhá zakyslost. Indikátorem bylo již samotné jméno autora či interpreta. Doba však žádá budovat důvěru akreditačním procesem. Ryze český ekvivalent to nemá, nejblíže je asi přidůvěřování. Jsme ve třetí etapě novověké medicínské samostatnosti, jen velmi pomalu spějeme ke čtvrté. Že nerozumíte?
V etapě první jsme se rozvíjeli pod vlivem germánským, ať již šlo o dlouhé Habsburky či krátkou třetí říši. Ve druhé pak za pomoci východních sovětských poradců. Obě periody prý byly spíše diskreditační. Teď nastupuje doba akreditační a máme pro přidůvěřování poradce americké, respektive západní. Někdy postačí západní poradce jen z Prahy, je-li vůči zkoumanému zařízení Praha západně. Ale třeba v Karlových Varech lze už zase využívat poradců východních. Až se vyvineme do etapy čtvrté, poradíme si snad už i sami. V Praze, Varech i na Valašsku. Ostatně svět zůstane otevřený, germánsko-rusko-americký a k dostudování bude jen tradiční čínská medicína. V otevřeném světě se také více propáříme a naučíme jazykům, takže už nebude tak naléhavé určovat, kdože jsme to vlastně my a kdo oni.
Abychom se přidůvěřovali, tedy akreditovali, a rozpoznali důvěryhodné, potřebujeme prý indikátory. Indikátory někdo agilní stanovuje, určuje, nastavuje, definuje a sleduje. Já musím přiznat, že si je konzervativně volím podle vlastní úvahy a zkušenosti. Čím prostší indikátor, tím lépe. Déšť indikuje, že bude venku mokro. Deprivant ve funkci – nic rozumného nečekej. Sníh – je zima. Kontroluje-li mamka taťku i v práci – rodinný podnik. Petrklíče na lukách – jaro. A tak podobně. Takové indikátory však svět neuzná, neboť nejsou řádně zaneseny do análů. Indikátor je řádným indikátorem pouze v podobě anální čili zanesené, srozumitelné i nesrozuměným a dokumentovatelné. Dost důležitým indikátorem jsou patrně i toalety. Navedli mě na to teprve nedávno v Kjótu na konferenci o stavu člověčenstva, vědy a technologií. Hned v úvodu bloku o zdravotní péči ve většině světa, strádání mnohých a co s tím dále, přečetl moderátor aktuální tiskovou zprávu, že předchozího dne byl v Novém Yorku úspěšně vydražen za čtrnáct milionů dolarů záchod ulitý z ryzího zlata. Hodně jsme se v auditoriu tomu aktuálnímu žertíku nasmáli, někteří, zvláště ti tmavší, méně. Zlatá toaleta byla zjevně indikátorem; lidské hlouposti, nepřiměřenosti, ovšem i nestejných důvodů ke smíchu.
A tam mě napadlo, že toalety jsou vlastně indikátorem také v mých kariérních proměnách. Jako student na praxi v jedné východní zemi jsem dřepěl. Jako ředitel či děkan o mnoho let později jsem dlel v jiným nepřístupné místnůstce, všestranně vybavené, voňavým mýdlem, ručníkem, zrcadlem i papírem. Kdosi zodpovědný o komfort pravidelně pečoval. Bylo to prostředí hodné důvěry, akreditovatelné. V takovém prostředí lze v uvolnění i mnohé vymyslet, třeba strategii. Nikdo tam neoponuje, nezlobí protinázory. Jako náměstek jsem toaletu, stále ještě opečovávanou, již sdílel s jinými náměstky, ale nemohli tam nenáměstci, tedy většina. Někdy jen vážení hosté, když jsme jim půjčili klíč. Byl to klíč svědčící o pozici. Říkali mi, ať ho neztratím a řádně vrátím. Jako sekundární lékař jsem sdílel a už zase sdílím toaletu s mnoha dalšími sekundárními lékaři. Je udržována v čistotě, leč nedávají tam ani papír, ani mýdlo, ani ručníky. Řešíme to vše dohromady ručníky papírovými zcizovanými porůznu v provozech, což funguje, ale možná by nám vzalo kredit, kdyby se na to přišlo. Tak ani nikde nic neříkám. Měli bychom si nosit papír i ručník sami, bylo by to čestnější. Jen se stydíme pobíhat v provozech vyžadujících důstojnost s ručníkem a rolí papíru, indikátory našich úmyslů. Na druhé straně žádný sekundář komfort na toaletě nepotřebuje, neboť strategie neprodukuje, pouze je následuje. Jen ve věci specializačního vzdělávání nemá nyní co následovat, ale může si aspoň spláchnout. A dočká-li se, až dojde naplnění očekávaného, může z radosti spláchnout i podruhé.
Nedávno jsem byl kraťoučce pacientem, neboť se mi v práci neudělalo volno. Kolegové mě obětavě vyšetřili a rehydratovali. Proto pak bylo nutno vyhledat toaletu, tentokrát však pacientskou. Jedna byla zamknutá, prý se tam kradly papíry a kdysi z ní byla zcizena i vodovodní baterie. Na druhé, odemknuté se tísnil zájemců nadbytek, zčásti s urologickými chorobami. Stav toalety ve srovnání s onou kdysi ředitelskou byl odlišný. Asi šlo o neakreditovanou toaletu. Ale zase byla lepší než kdysi na oné praxi na východě ve dřepu. Také okolní podlaha byla výrazně sušší, ač ne úplně. Pacientem bych být nechtěl, je ale dobré být sekundářem. Toužit výše se nehodí, toalety pro náměstky jsou limitovány počtem klíčů. A sólo záchod už nutí k vážné strategii, což nese starosti.
Zakončím pokrokově. Na zámořské konferenci na výstavě firem ukazovali záchod, který měl zabudován indikátor přítomnosti krve v obsahu. Indikoval hematurii či enterorrhagii. Pozoruhodná screeningová roztomilost, pokud cenově dostupná. V japonských hotelích lze však již nyní trénovat ovládání nové doby na klaviaturách umístěných z boku při prkénku, které nabízejí volbu roztodivných funkcí od ohřevu až po ostřik. Bál jsem se cokoli spustit, aby mě to třeba i samo neodneslo na letiště, jen tak, neupraveného a bez zavazadla. Leč onu analytickou onkopreventivní toaletu bych pro onkoostražitost doporučoval. Samozřejmě především pro ředitele, pak pro náměstky, pak pro primáře a sekundáře a nakonec pro pacienty, respektive klienty, jak zní jejich tržní název. Není v tom pořadí žádná diskriminace. I manažeři a odborníci bývají klienty či pacienty a naopak, systém je proměnlivý. Nicméně rovnost je zajištěna všem v nezbytnosti využívat popisované, tedy jak toalety, tak indikátory v procesech přidůvěřování čili akreditací. Rozdíly mohou nastat pouze v komfortu a strategii přežití či dožití. Už zanedlouho poslouží toalety i jako indikátor přínosů akreditačních procesů, a to podle objemu papíru, který do nich bude splachován, až se bakalářská medicína bude zase vracet k té normální, důvěryhodné. V té ručí lékař a sestra jménem, nikoli bakalář administrátor formulářem. Už teď však přemýšlejme, abychom nespláchli i těch pár potřebných listů a uměli odlišovat. Své pojednání nemohu pro jistou nedůstojnost tématu tentokrát završit citací nějakého důstojného klasika. Zakončím ji televizním sloganem reklamy na plenky Pampers, který je zároveň mým přáním všem sympatizujícím: Klidné noci, hravé dny!
Zdroj: Medical Tribune