Od psů k lidem

Iniciace

Roku 1860 vyšla v Londýně kniha nazvaná Fysiologie denního života. Publicista George Lewes v ní sice s chybami, zato nesmírně prostě a poutavě odhaloval tajemství procesů probíhajících v lidském těle. O pět let později se v dalekém středním Rusku její překlad dostal do ruky šestnáctiletému seminaristovi Ivanu Petroviči Pavlovovi (* 26. září 1849 v Rjazani). Okouzlila ho natolik, že nedbal hněvu otce popa, těsně před dokončením seminář opustil a dal se na medicínu.

Právě když se ve dvaceti připravoval ke vstupu na lékařskou fakultu, zaujalo ho další vědecké dílo: Sečenovovy Mozkové reflexy. Jestliže ho Lewes nejdříve nasměroval na fyziologii, pak Sečenov, autor teorie reflexů vyšších psychických procesů, jeho azimut zpřesnil na fyziologii nervového systému. Pavlov pak ještě v sedmdesáti Sečenova rád a dlouze citoval: "Všechna nekonečná složitost vnějších projevů činnosti mozkové ústí nakonec do jediného projevu - do svalového pohybu. Ať je to dítě usmívající se při pohledu na hračku, dívenka chvějící se při první milostné myšlence... nebo Newton tvořící zákony o jsoucnosti světa, tu všude je výsledkem svalová činnost."

Tento výrok také vystihuje hlavní cíl Pavlovovy celoživotní práce: poznáním přeměňovat stavy a procesy tak "nadpozemské", jako je radost, láska, přemýšlení, ve věci pozemské, tedy exaktně vědecky vysvětlitelné.

Vzestup

Po studiích na lékařské vojenské akademii v Petrohradě a stážích u významných fyziologů Carla Ludwiga v Lipsku a Rudolfa Heidenhaina ve Vratislavi odmítl dobré místo venkovského praktika a zvolil badatelskou skromnost na univerzitní klinice jednoho ze svých učitelů, internisty Sergeje Petroviče Botkina. Tam ve své disertaci - vedle již známých nervů ovlivňujících srdeční frekvenci beze změny síly stahu -objevil i nervy, které naopak zvětšují intenzitu stahu beze změny frekvence.

Pomocí originálních a na tehdejší dobu i celkem šetrných experimentů začal systematicky studovat vztahy nervového systému a trávení u psů. Výsledkem byla roku 1897 -to už byl autor profesorem - kniha O funkci trávicích žláz. Pozornost, kterou vzbudila, vedla roku 1904 až k Nobelově ceně za medicínu. V čem spočívala Pavlovova světovost? Během výzkumu, kterým mimochodem objasnil všechny základní fyziologické pochody trávení, si totiž všiml, že pokusní psi vylučují žaludeční šťávy a sliny nejen při pohledu na jídlo, ale už při pouhém spatření zřízence, který jim nosíval potravu, a posléze i jen při zvuku zvonce, jímž se zřízenec ohlašoval...

Nakonec se naučili slinit i na pouhou barvu misky, z níž se krmili! To Pavlova přivedlo k rozlišení reflexů na nepodmíněné (vrozené a trvalé, například trhnutí při bodnutí špendlíkem) a podmíněné, takříkajíc naučené (tedy získané a při neudržování vymizitelné, například právě slinění při všem, co podle zkušenosti zvířete souvisí s potravou).

Vrchol

Dalším až fanatickým výzkumem Pavlov dokázal, že pudy, tedy řetězce nepodmíněných reflexů, jimiž je vybaveno každé mládě, samy o sobě k životu nestačí, musejí k nim přistoupit i reflexy podmíněné, z čehož plyne, že život jakéhokoli tvora obnáší neustálé učení. Učením zde ovšem není míněno biflování a následné bezduché memorování, jak je známe ze školních škamen, nýbrž zvídání a přizpůsobování zkušeností okolnostem.

Z Pavlovových objevů vyplývá, že stejně jako zvířecí i lidské chování lze - na vyšší úrovni, zprostředkované nejen první, ale i druhou, pouze člověku vlastní signální soustavou, pracující především se slovem a obrazem - vysvětlit jako nekonečný řetězec podmíněných reflexů (de facto návyků). Násilné porušení těchto návyků pak vede k nerovnováze mezi vnitřními procesy a vnějším prostředím, mezi podnětem a útlumem, což může vést až k neuróze (experimentálně potvrzeno opět na psech). Pavlov tím naznačil jednu z možných cest terapie některých neuróz.

Směřoval tak vlastně k témuž jako jeho současník Sigmund Freud, ale z opačného, takříkajíc materialistického konce. Však také Lev Trockij, jistou dobu stoupenec psychoanalýzy, Pavlova žádal, aby své učení spojil s Freudovým a vytvořil tak univerzální nauku o lidském nitru. To ovšem Pavlov, který respektoval Freuda i jistá neexaktní, snad až umělecká specifika psychologie, odmítl: "Psycholog zkoumá duševní život asi tak, jako kdyby člověk putoval neznámou temnou krajinou a svítil si na cestu lampou...

Krajinu by nepoznal; určitě pak nemůže dospět k představě krajiny zalité slunečním jasem... Do jejího temna se snaží vnést světlo umění, náboženství, filosofie, historie... Ale člověk má ještě jeden mocný prostředek: přírodovědecký výzkum s metodami přísně objektivními."
Zhruba ve stejné, těsně předválečné době inspirovalo Pavlovovo učení amerického psychologa Johna Broaduse Watsona k formulaci behaviorismu, podle nějž vědecky zkoumat lze v psychologii pouze pozorovatelné chování, nikoli prožívání.

Rudý západ slunce

Bolševická revoluce vyvolala v osmašedesátiletém badateli zděšení. "Nejsem ani socialista, ani komunista a nevěřím na váš nebezpečný sociální experiment," napsal Leninovi. Jeho rozhodnutí emigrovat zvrátilo v roce 1920 intenzivní úsilí čelných představitelů moci v čele s Leninem. Přestože mu vytvořili ideální podmínky k práci, Pavlov proti nim často vystupoval i psal ("Nešíříte v kulturním světě revoluce, nýbrž s obrovským úspěchem rozséváte fašismus").

Marně však dokazoval, že "podmíněný reflex otrocké pokory" povede "k úplné paralýze celého nervového systému obyvatelstva", svévolné masové rozsudky pak až k rozsáhlé animalizaci společnosti, ke ztrátě lidskosti. V závěru dopisu Radě lidových komisařů z poloviny 30. let píše: "Zvířetem se člověk stane snadno. Je však strašně těžké a trvá neuvěřitelně dlouho učinit toto zvíře znovu člověkem.

Ivan Petrovič Pavlov zemřel 27. února 1936 v tehdejším Leningradě. Jakkoli v laboratoři striktní materialista, v duši víru zřejmě měl, což potvrzují jeho poslední slova na smrtelné posteli: "Už je čas vstávat!"

Jeho dílo hluboce zasáhlo nejen do biologie a medicíny, ale i do psychologie a samozřejmě pedagogiky a ovlivnilo i vznikající kybernetiku.

Zdroj: Medical Tribune