„Pokrok“ funguje i ve světě omylů

Před nějakými pětadvaceti lety si na konferenci urologů v Las Vegas jistý doktor Giles Brindley při přednášce o svém novém přípravku proti erektilní dysfunkci spustil kalhoty a za ryze odborného zaujetí přítomných lékařů a lékařek si účinnou látku vlastnoručně vstříkl do penisu. Jak všichni viděli, fungovalo to. Tolik úvod, s naším tématem však samozřejmě souvisí.

Další epizoda této vzpomínky se odehrála před sto dvaceti lety, v období, kdy moderní medicína definitivně sundala plenky a začala se batolit po svých. Tehdy tedy, přesně to bylo 31. května 1889, přednášel v pařížské akademii věd lekař‑umělec Charles Brown‑Sequard. Napůl Američan, napůl Francouz, něco mezi pedantickým vědcem a snivým poetou, však se také nějakou dobu živil psaním básní a divadelních her. Nakonec vystudoval medicínu a v Americe se přiženil do vlivné rodiny; přednášel tam dokonce neuropatologii na Harvardu. Po působení v londýnském psychiatrické léčebně byl povolán na profesorskou stolici slavné Collčge de France po smrti největšího francouzského fyziologa Claudea Bernarda (1813–1878). Nuže, vědec takového formátu – Brown‑Sequard tedy – nyní vykládá učenému fóru recept na elixír mládí:

Vezmete několik morčecích varlat, najemno je rozdrtíte a drtek zředíte fyziologickým roztokem. Vzniklá suspenze (možná spíš extrakt či supernatant) se aplikuje injekcemi do břicha.

Oproti dřívějšímu pojídání (zhusta syrových) varlat rozličných samců taková injekce jistě znamená technologický pokrok. A snad si lze i představit jistý endokrinologický impuls páně profesorovu organismu, který pak současně s jeho pozitivním očekáváním spustí lavinu, v níž s rostoucím časem nabude vrchu sebeklam, aby pak všechno tiše vyšumělo do ztracena.

Každopádně náš pan profesor nevařil z čisté vody. Jistě znal průkopnický pokus německého fyziologa Arnolda Bertholda, který v roce 1848 šesti kohoutům odstranil varlata a dvěma z nich je pak implantoval do břicha. Tito dva se nezměnili v kapouny a zachovali si i druhotné pohlavní znaky.

A když je pak otevřel, zjistil, že varlata se vhojila a mají normální velikost. Z toho vyvodil, že tyto orgány nepůsobí na organismus přes nervový systém, jak se tehdy všeobecně soudilo, nýbrž přímo prostřednictvím krve. Tím poprvé naznačil možnost existence toho, co bylo později nazváno vnitřní sekrecí.

Takže po pojídání lvích srdcí pro odvahu či býčích varlat pro mužnost přišla na řadu injekce z varlat morčecích… Avšak ještě něco je tu jinak. Pan profesor předvádí důkaz: sebe samého. Ano, cítil, jak ho tíží věk (je mu dvaasedmdesát), proto to takhle vymyslel a vyzkoušel… A výsledek? Tváře prý mu zčervenaly jako mladíkovi, paměť se zlepšila. Stařecká letargie je tatam, stejně tak nutnost pravidelného používání projímadla. Zkrátka a dobře je mu milou povinností přítomným oznámit, že se cítí po všech stránkách omládlý! (Ne, o tom, na co právě myslíte, nepadlo slovo.)

Nu, na rozdíl od nedoučených šarlatánů a cynických dobyvatelů pacientských portmonek zde šlo o zaníceného badatele, kterého do nekonečných a nesmrtelných světů omylů dovedl vědecký zájem. A tak přestože i on v tomto případě podlehl autosugesci typu „víra tvá tě uzdravila“, nezatracujme mladého starého Brown‑Sequarda.

Dokázal minimálně dvě důležité věci:

Svojí přednáškou vyznačil nový předmět výzkumu – žlázy s vnitřní sekrecí (i tento termín pochází od něho), a proto ho dnes označujeme za jednoho z otců endokrinologie.

A za druhé ukázal něco jistě delikátnějšího, než umějí vysoce účinná miligramová kvanta dnes už i synteticky vyráběných hormonů: Fakt, že víra někdy skutečně uzdravuje. Jedním z hlavních úkolů Lékaře s velkým „L“ je poznat, kdy ještě ano, a kdy už musí přijít na řadu tvrdá medicína.

Místo injekce skalpel

Charles Brown‑Sequard zemřel v roce 1894. Rok nato získává francouzské občanství v Paříži vystudovaný Sergej Voronov (1866–1951). Jako mladý lékař se seznámil s Carrelovou technikou transplantací. V letech 1896–1910 pobýval v Egyptě, kde studiem eunuchů nabyl přesvědčení, že absence pohlavních žláz má na organismus mnohem širší než toliko „genitální“ dopad.

V souladu s jistými eugenickými sklony tehdejší medicíny i se svým přesvědčením, že stárnutí je důsledkem poklesu výkonnosti žláz s vnitřní sekrecí, najmě pohlavních, dostal Voronov nápad, jak omlazovat lidský organismus transplantací varlat z šimpanzů a paviánů (coby tvorů blízce příbuzných člověku). Jakoukoli imunologií nedotčený lékař se domníval, že žlázy se v pacientovi uchytí, čímž odpadne nutnost opakovat injekce s jejich výtažky. Není zas tohle oproti Brown‑Sequardovi jasný pokrok?

To ale poněkud předbíháme. Napřed (v prosinci 1913) Voronov implantuje kreténovi opičí štítnou žlázu, necelé dva roky nato raněnému vojákovi opičí kost. Po řadě pokusů na zvířatech pak v červnu 1920 poprvé (oficiálně) transplantuje staršímu muži varlata mladého opičáka. Postupně si vypracoval následující techniku: Varle rozřezal na pásky velikosti 20x5x2 mm a dva takové štěpy pak všil do šourku. Na třech francouzských klinikách do poloviny 30. let takto opečoval minimálně 500 starých či nemocných mužů (řadu z nich opakovaně). A jelikož se „zázračné metody“ chopila řada dalších lékařů i šarlatánů, prošly touto procedurou tisíce dalších pacientů ve světě (především v Americe). Když se Voronovovi začalo nedostávat materiálu, založil si v jednom zámku u francouzsko‑italske hranice opičí farmu.

Časem se pustil i do juvenilizace žen (poprvé v červnu 1924). Však nedosti: Nejméně jednou naopak transplantoval ženské vaječníky opici a pak se ji pokoušel uměle oplodnit mužskými spermiemi…

Z dalších jeho pokusů stojí za zmínku nahrazování chybějící kůže při popáleninách plodovými blanami, což jako by vzdáleně anticipovalo dnešní snahy využít k náhradě tkání a orgánů kmenových buněk.

Jakkoli byl o účinnosti svých metod bytostně přesvědčen, tlak vědecké obce a jejích nových objevů ho přinutily omlazovacích operací zanechat. Voronov pak v roce 1936 (tedy sedmdesátiletý) jako první na světě (technicky dobře) transplantoval ledvinu (štěp fungoval den, pak ho tělo odvrhlo a zanedlouho pacientka zemřela na urémii).

Sergej Voronov také pilně psal, přinejmenším jedna jeho kniha vyšla i u nás (Dobytí života, 1928). Jeho poslední spis z roku 1942 nesl název Z kreténa géniem. Symptomatické.

Zdroj: